Snad u každé nemoci hraje zásadní roli doba, kdy ji lékař objeví – nachází se v pokročilém stádiu, nebo teprve v rané fázi? Čím dříve se její existence odhalí, tím větší jsou šance na uzdravení či zpomalení jejího průběhu. U demence tomu pochopitelně není jinak. Pacienti však návštěvu lékaře velmi často odkládají. Proč?

Prvotní příznaky jsou nenápadné

Včasná diagnostika znamená, že se na nemoc přijde ještě v raném stádiu. Tehdy ještě nemusí být výrazná ani nemusí zásadně ovlivňovat život nemocného či jeho okolí. Leckdy o ní sám nemocný vůbec neví. Pokud se jedná o nemoc, kterou umí dnešní medicína vyléčit, je šance na úplné uzdravení velmi vysoká.

Některé nemoci se bohužel zatím vyléčit nedají – patří sem i zmíněná demence. Postupná ztráta kognitivních schopností je v tomto případě nevyhnutelná – naštěstí ji okamžitá léčba dokáže významně zpomalit.

Co nemoc způsobuje?

Demenci definujeme jako mozkovou chorobu, za jejímž vznikem stojí degenerativní změny v mozkové tkáni. Bohužel se s ní v současnosti setkáváme poměrně často – příčiny mnohdy nejsou zcela zřejmé. Při vzniku podobné nemoci sehrává určitou roli dědičnost a řada dalších faktorů.

Mezi nejčastější formy patří Alzheimerova choroba, vaskulární demence a frontotemporální demence. Zpočátku se jednotlivé typy liší, v pokročilejších fázích se příznaky mohou podobat. Ve všech případech je nutné zakročit včas.

Jak průběh nemoci vypadá v praxi?

Abychom si průběh nemoci dovedli lépe představit, uveďme si konkrétní příklad.

Představme si například pana Vlastu, kterému je 71 let. Je ženatý, má dvě děti a tři vnoučata. Zdá se mu, že se mu zhoršila paměť, občas nedokáže najít to správné slovo a někdy se cítí být zmatený. Stalo se mu, že si nemohl vzpomenout na jména vnoučat, která pravidelně vídá.

Nyní může příběh pokračovat dvěma možnými způsoby.

• První způsob je následující:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono, ale vždy si pro sebe řekne, že už stárne a příčinou bude tedy nejspíš věk: „Ostatní zapomínají víc, a to jsou mladší!“ Sice vnímá, jak je mu celá situace nepříjemná, ale nepřipouští si to. Jeho okolí si dost možná ještě ničeho nevšimlo, nebo si drobné potíže taktéž vysvětluje věkem. Pomalu propukající demence není takřka ničím bržděná. Pan Vlasta nepatří mezi aktivní seniory, kteří by se věnovali sportu. Nechodí ani na procházky. Aktivitu má jen se svými vnoučaty a tu považuje za dostačující. Ve volném čase sleduje televizi a čte noviny. Demence v tu chvíli nemá překážky.

Časem se Vlastova paměť a orientace zhoršují. On sám problém nevnímá, zato jeho okolí se začíná strachovat – dcera se obává nechávat děti jen s dědečkem. Vlasta si občas není jistý, jaký je měsíc, kolik má přesně vnoučat a co je hlavní – velmi špatně si pamatuje nové věci (že jeho vnučka jde do školky, že si naplánovali společnou dovolenou s přáteli, že už byl nakoupit).

Nemoc postupuje a Vlasta začíná být závislý na pomoci ostatních. Teprve nyní se dostává k lékaři, který ho vyšetří, sdělí závažnou diagnózu a následně mu předepisuje léky, které nemoc brzdí. Kvalita Vlastova života i jeho rodiny se výrazně snížila. Jeho žena o něj pečuje společně s jejich dětmi, ale všechny to hodně zmáhá. Vlastově ženě už je tou dobou 73 let a energie nemá na rozdávání. Jejich děti mají vlastní rodiny a práci. Vlastovi je 76 let.

• A nyní se podíváme, jak by nemoc postupovala v tom lepším případě – kdyby pacient lékařskou pomoc vyhledal včas:

Pan Vlasta vnímá, že už to není ono a pro jistotu si zajde na preventivní prohlídku k lékaři, kde se svěří se svými problémy a obavami. Lékař udělá rychlé orientační vyšetření a posílá Vlastu na diagnostiku ke specialistovi. Za necelé dva měsíce přicházejí výsledky.

Diagnóza demence je šokující, ale Vlasta ihned dostává léky na zpomalení nemoci a doporučení na kognitivní tréninky. Lékař mu sděluje možnosti v jeho místě bydliště a objednává ho na další kontrolu. Demence je bržděná takřka všemi možnými dostupnými prostředky – léky, kognitivními tréninky s odborníkem, domácím tréninkem, dostatečným pohybem a pravidelnými kontrolami u lékaře.

Ačkoli je nemoc jen bržděná, Vlasta i jeho rodina si ještě po mnoho dalších let dokážou udržet podobnou kvalitu života. Jinými slovy, i v 76 letech Vlasta hlídá svá vnoučata, dokáže nakoupit a potřebuje pomoct jen se složitějšími věcmi. Paměť už sice není, co bývala a zapamatovat si nové věci je pro Vlastu těžké, ale přesto dokáže dobře fungovat a užívat si zaslouženého důchodu.

Návštěvu lékaře nepodceňujte

Každý, kdo podobné příběhy slyšel už mnohokrát, naprosto samozřejmě řekne, že je důležité jít k lékaři co nejdřív. Realita ovšem bývá jiná.

Stojí za tím strach a snaha oddálit případnou diagnózu. Přesvědčení, že vám se to nemůže stát, vždyť přece nemoc nemáte v rodině. Nebo životní přístup ve stylu „lepší nevědět“ a „až budu dementní, bude mi to už jedno“.

Někteří lidé krom obav a úzkosti pociťují tíhu stigmatu. Bojí se, že už je okolí nebude brát stejně jako dřív, budou méněcenní, zbyteční nebo dokonce na obtíž. Pochopitelně hraje roli i vlastní ego („Nejsem žádný dement!“). Ať už je to strach, úzkost, snaha neztratit sebe sama, nebo jen touha zůstat tím, kým jsem, co vede k nasazení masky „všechno je v pořádku“, výsledkem je horší průběh nemoci a nedůstojný konec života. Obojí ovlivní nejen nemocného, ale také jeho nejbližší.

Jak z toho ven?

V první řadě je nutné přijmout, že se jedná o nemoc, která se může přihodit i vám. Buďte aktivní a zvídaví ještě v plném zdraví, a jakmile pocítíte, že se vám do mysli vkrádají první pochybnosti, seberte odvahu a vyhledejte lékařskou pomoc.

A pokud si nejste jisti u někoho z vašich příbuzných, také se je snažte motivovat k návštěvě lékaře.

První projevy demence jsou velmi obecné a podobné příznaky mohou mít i jiné nemoci. Nechte na odbornících, ať zjistí příčinu. Nebuďte na to sami a dejte si šanci na lepší a především kvalitnější život.